Dodo Gombár a David Semler: Téma smrti dokáže lidi spojit, a dokonce je proměnit

Připravila Markéta Horešovská, foto Dominika Turečková

Který moment či aspekt divadelní hry byl tím, že jste v díle viděli potenciál pro vznik filmového scénáře?

David Semler (DS): Po prvním přečtení divadelní hry mě velmi zasáhla propracovanost jejích postav a také to, jak téma smrti dokáže lidi spojit a nějakým způsobem je proměnit. Tedy proměnit vztah mezi nimi i je samé. Může každého někam posunout. To, myslím si, jsou věčná témata, která určitě do filmu patří. Co se týče adaptace – rozdíl mezi divadlem a filmem spatřuji v tom, že divadlo je hodně postavené na dialozích a monolozích, na vyřčeném slově. Film více stojí na obraze, který může za herce promluvit. Postavy ve hře často řeší minulost, to je potřeba přenést do nějaké akce, která se děje v daný moment a je možné ji zaznamenávat filmovou kamerou. Divadlo je více introspektivní, kdy postavy více hovoří o tom, co se stalo. Film má jiné prostředky na to, jak tuto skutečnost může divákovi zprostředkovat.

Jak vznikla vaše spolupráce při psaní scénáře? Jeden z vás je zkušený divadelní režisér, druhý pak autorem zhruba desítky scénářů ke krátkometrážním filmům a ke třem filmům celovečerním.

Dodo Gombár (DG): První impuls přišel od produkce Luminar Film, ti nás dali s Davidem dohromady. Předtím jsme se neznali. Ale naše spolupráce byla taková hodně organická a smysluplná. Divadelní hru jsme zcela přepsali do parametrů filmového scénáře.

DS: Já jsem se k projektu dostal přes Terezu Brdečkovou, která učí na FAMU a byla moje pedagožka. Doporučila mě producentům a díky tomu jsme se seznámili s Dodo Gombárem.

Ledoví koně se objevili i jako rozhlasová hra.

DG: Podle své divadelní hry jsem napsal původní rozhlasovou hru pro Slovenský rozhlas na základě oslovení dramaturgií rozhlasu. Uvedena byla v roce 2021.

Jaké to je přepisovat divadelní hru do podoby filmového scénáře? Co všechno se musí změnit, co zůstane?

DG: Změna je zásadní. Esence zůstává, ale celek se musí změnit úplně v principu. Film a divadlo komunikují zcela jinak a tato změna je to, co z tohoto scénáře dělá úplně jiný útvar.

Má příběh předobraz v reálném životě? Je inspirován někým konkrétním, koho jste jako autor původní divadelní hry znal?

DG: Je tam inspirace pocházející od několika lidí, vlivů. Není to jeden příběh, ale souhrn určitých konkrétních impulzů.

Jak významný pro vás byl fakt, že se scénářem půjdete do soutěže FILMOVÉ NADACE?

DS: Byl to spíše jeden z takových posledních kroků, které jsme udělali. Poté, co jsme žádali o podporu na výrobu filmu u Státního fondu kinematografie, kterou jsme nedostali, jsme si řekli, že zkusíme nadaci. Věřili jsme, že by to mohl být další impuls jak pro nás, tak pro fond kinematografie, aby projekt podpořil. Ve výzvě o podporu na vývoj díla jsme žádali dvakrát a napodruhé jsme byli úspěšní. Do výzvy na podporu výroby díla jsme se také přihlásili dvakrát, úspěšní jsme však nebyli ani jednou.