Eugen Liška: Přijít o blízkého člověka zaskočí každého z nás

Připravil Martin Pitro, foto Veronika Lišková a Jan Malý

Jaký byl důvod, že jste se rozhodl přihlásit do scenáristické soutěže FILMOVÉ NADACE?

Sleduji činnost nadace od začátku, jsem za ni rád a vážím si podpory, kterou českému filmu poskytuje. Myslím si, že za ta léta už má dvacátý osmý únor pevné místo v diáři českých scenáristů a scenáristek.  

V roce 2010 jste bodoval se scénářem Půlnoční míle, v roce 2018 pak se scénářem Rok vdovy. Kde hledáte inspiraci pro psaní?

Mám štěstí, že nápady si mě hledají samy, já vlastně jenom tak zvědavě ladím svoje vnitřní rádio. O to větší váhání a nejistota ovšem přichází před samotným začátkem procesu psaní – do čeho se pustit a co nechat uležet? Psaní je časově a energeticky dost náročná disciplína, byť tak na první pohled nevypadá, a tak se člověk musí často řídit víc jinými okolnostmi než svojí aktuální zamilovaností do konkrétního nápadu.

Film podle vašeho scénáře se natáčel v průběhu loňského roku. Na základě čeho vznikl tento nápad?

Za vším hledej ženu, v tomto případě vlastně ženy. Zuzanu Pokornou, která v roce 2014 popsala v textu pro časopis Respekt svoji zkušenost s tím, co v Česku znamená stát se vdovou, a pak moji ženu, režisérku Veroniku Liškovou, s níž jsme už dlouho chtěli udělat společný projekt. Protože se ale Veronika věnuje převážně dokumentu a já zase píšu fikci, nějakou dobu jsme museli čekat na tu správnou příležitost. Nakonec jsme ji našli právě díky Zuzaně a jejímu textu.

Myslíte si, že se lze nějakým způsobem připravit na skon blízkého člověka?

Upřímně řečeno nevím. Mám za to, že intenzita té prázdnoty, která následuje ve chvíli, kdy odejde někdo, s kým jsme prakticky denně sdíleli vlastní život, musí zaskočit úplně každého. Jinak to podle mě nejde. Ale možná, že je to tak správně. Nejspíš je ta prázdnota, smutek, slzy a truchlení naprosto přirozené a my máme tyhle emoce zažívat a prožívat. Myslím, že smíme být smutní, zranitelní a bezradní, i když se to třeba ve společnosti úplně nenosí.

Ve filmu rezonuje i téma smysluplnosti a funkčnosti nastavení společenských a byrokratických opatření, s nimiž se musí pozůstalí vypořádat. Jaký je váš názor?

Podle mě má každé správné společenské opatření vždy primárně chránit toho nejméně zvýhodněného účastníka dané situace, ke které je takové opatření vydáno. Tím může být jednotlivec, skupina nebo třeba veřejný zájem. Ve filmu se však filozofickým odůvodněním zákonodárství nezabýváme, naproti tomu ukazujeme, že v praxi je víc než samotné opatření důležitější, na koho zrovna natrefíte „za přepážkou“. Když máte na lidi štěstí, může jít vše velmi snadno, když ne, celý proces se může snadno změnit v „kafkárnu“.

Film je natočený a s jeho premiérou se počítá v říjnu. Měl jste možnost už snímek v nějaké fázi vidět?

Film jsme připravovali společně s mojí manželkou Veronikou, strávili jsme s ním několik let a ta spolupráce byla skutečně intenzivní od začátku do konce, takže jsem viděl a komentoval všechny verze filmu. Musím říct, že s výsledkem jsem skutečně velmi spokojený, za což bych chtěl Veronice i celému štábu poděkovat.

Natáčení probíhalo na lokalitách po celém Česku, namátkou v Lounech, v Plzni nebo v Praze. Byl jste u toho osobně?

Mám proces natáčení hrozně rád a velmi mě baví se na něm jakkoliv podílet, v tomto případě to však z praktických důvodů nebylo možné – přece jen náš „family business“ není jenom film, ale především dvě malé děti. Ale my to už s našimi hošíky máme dobře vyzkoušené z doby, kdy Veronika natáčela časosběrný dokument na Špicberkách, takže jsme si bez mámy poradili.

V hlavních rolích se představí Pavla Beretová, Zuzana Kronerová nebo Julie Šoucová. Odpovídá herecké obsazení vašim představám?

Casting na představitelku hlavní role byl pro nás zcela zásadní – přece jen jde o postavu, která, jak se říká, nesleze z plátna. Absolvovali jsme ho s Veronikou spolu, abychom si byli jistí, že máme skutečně tu pravou. Jsem přesvědčený, že až diváci film uvidí, potvrdí nám, že Pavla Beretová byla opravdu skvělá volba. Stejně jako Zuzana Kronerová nebo Julie Šoucová, kterou jsme objevili díky Pavle. Julie je totiž Pavlina neteř a jejich vzájemná příbuzenecká chemie v rolích matky a dcery funguje perfektně. 

Prozradíte, na čem právě pracujete?

Sešlo se teď toho docela dost. Intenzivně pracujeme na propagaci Roku vdovy, dopisuju svůj druhý román, připravuju novou výstavu do Centra architektury a městského plánování a společně s producentem Tomášem Michálkem chystáme scénář jeho režijního debutu. Kvůli tomu všemu nezbylo v létě mnoho času na dovolenou, tak doufám, že si to vynahradíme v zimě – ale samozřejmě až po 28. únoru.