Sára Zeithammerová: Toyen mě fascinuje, chybělo mi výraznější zpracování jejího života

Připravila Markéta Horešovská, foto innogy a Dominika Turečková

Jak a kdy jste došla k přesvědčení, že chcete napsat scénář k filmu o Toyen? Přiměla vás k tomu spíše její tvorba nebo její život?

K Toyen mě pojí takřka celoživotní obdiv, je to moje oblíbená malířka, velice se mi zamlouvá způsob, jakým žila svůj život a zároveň se mi líbí, jak jsou její život i tvorba opředeny záhadami. Vždy mě fascinovalo obojí a chybělo mi výraznější zpracování jejího života. V době, kdy jsem začala psát, existovaly dvě knihy prózy a jeden film, k němuž scénář psala moje tehdejší pedagožka Tereza Brdečková. Prostě jsem nějak toužila Toyen vzdát hold po svém, tak jsem to učinila.

Jak moc k vašemu zájmu o malířku přispěly výstavy či knihy z poslední doby?

Scénář jsem dopisovala loni v létě, zakončila jsem jím své studium na FAMU. A knihu Andrey Sedláčkové jsem dostala v listopadu k promocím. Když jsem ji četla, hodně věcí, které ve scénáři mám, mi vyvrátila, nebo naopak potvrdila. Jsem ráda, že ta kniha vznikla a zároveň jsem ráda, že jsem ji četla až poté, co jsem scénář napsala. Myslím si, že by mě to ovlivnilo více, než by bylo zdrávo.

Kde jsou prameny vašeho zájmu o československou queer historii? Patří Toyen k prvním protagonistům této scény v českých zemích? Byla feministkou?

Toyen chodila v mužském oblečení a mluvila o sobě v mužském rodě. Nemůžeme na ni ale nahlížet optikou feminismu, queer teorie a genderových teorií 21. století, protože tehdy to mohlo znamenat něco zcela jiného. A také právě proto, že Toyenin život je tolik opředen tajemstvími, že nevíme, jestli se dá zařadit mezi queer umělce, jestli to bylo pouze součástí její stylizace. Pokud to byl protest proti tomu, že by se jako žena umělkyně nemohla zcela prosadit, nebo jestli to bylo něco zcela jiného, to se nikdy nedozvíme. Všechny zmíněné teorie jsem při vytváření hlavní postavy brala v potaz, ale nechtěla jsem dělat žádné jednoznačné závěry. Queer historie funguje jako přirozená linka, která se prolíná nejen celou tvorbou Toyen, ale i celým mým scénářem.

Zjistila jsme během své přípravy na psaní scénáře a při rešerších něco nového, co pro vás bylo objevem?

Za první republiky existoval časopis Hlas sexuální menšiny, byla tady Erotická revue. V nich hraje roli nejen Toyen, ale je tam i další postava skutečné umělkyně, která je v současnosti pozapomenuta. Jmenuje se Lída Merlínová (vlastním jménem Ludmila Pecháčková, pozn. MH), psala knížky podobné foglarovkám, ale určené ženám. Psala ale také červenou knihovnu pro queer ženy, sešitky o ženské lásce. Fascinovalo mě, že něco takového existovalo tehdy i u nás. Ale pak přišla druhá světová válka, která všem podobným snahám o zrovnoprávnění a větší příležitosti učinila přítrž. A to v mém scénáři také zaznívá. Obě dvě tyto ženy trpěly perzekucí za druhé světové války.

Kolik času jste při přípravě filmu strávila bádáním a studiem různých pramenů?

Myslím si, že ne tolik, kolik bych měla. Nejedná se ale o dokumentární film. Pojmenovala bych to jako milostný dopis Toyen, ale v takovém tom platonickém slova smyslu. Kdybych jí potkala, tak bych jí řekla: takhle vás vidím, takhle bych chtěla, aby si vás lidé pamatovali. A pokud vznikne podle mého scénáře film, byla bych ráda, kdyby inspiroval mladé lidi vydat se na uměleckou dráhu. Jako Toyen inspirovala mě.

Jak moc odpovídají realitě další dvě postavy, které ve filmu vystupují, tedy umělci Jindřich Štyrský a Jindřich Heisler?

Jindřich Štyrský a Jindřich Heisler byly dvě výrazné figury v Toyenině životě. Toyen strávila v podstatě polovinu života s jedním a polovinu s druhým. Za Heislera během druhé světové války nasadila i vlastní život, když ho ukrývala ve své garsonce v Krásově ulici na Žižkově. Připadalo mi zajímavé, že v pramenech není žádný explicitní důkaz toho, že by byli milenci, ale pojí je velice výrazné přátelství založené na umění, vzájemném obdivu a oddanosti. A to je za mě v něčem daleko více.